napětí, které vyvolává situace kolem lounské nemocnice mě přiměla, abych se k této
problematice také vyjádřil a pokusil se na věc podívat s jistým odstupem.
Lounskou nemocnici od samého vzniku řídil a za její chod odpovídal někdo jiný než
městská samospráva. Většinou to byl okresní úřad, pak ONV, pak zase okresní úřad a
nakonec úřad krajský.
Městská samospráva neměla ani před rokem 1989 ani po něm žádný nástroj, jak
nemocnici přímo ovlivňovat vyjma darů na vybavení nemocnice.
Když chtěl v roce 2003 krajský úřad v nemocnici uzavřít dětské a gynekologické
oddělení včetně porodnice, lounské zastupitelstvo vyzývalo ústecký kraj k revizi
takového záměru, leč marně. Zdá se, že kostky byly vrženy již v této době. Když pak
později v roce 2004 začal kraj prosazovat myšlenku privatizace, obavy o osud zbytku
nemocnice v lounském zastupitelstvu sílily. Bohužel vyjednávací pozice Loun byla
velmi malá a dnes často frekventována otázka“ proč nebyl provoz nemocnice chráněn
v privatizační smlouvě delší období než 5 let“ má odpověď u tehdejšího radního
pro zdravotnictví v ústeckém kraji pana Szantó(ČSSD). Já ji neznám a musím říci, že
do smlouvy o privatizaci lounské nemocnice si ústecký kraj nenechal tzv. kecat.
V podstatě jsme tehdy byli postaveni před vážné rozhodnutí. Buď o nemocnici kraj
požádáme a pokud kraj žádosti vyhoví, tak ji převezmeme do majetku města s přibližně
200 mil. dluhem, který každý měsíc narůstal o cca 3 mil. Kč nebo jí kraj zprivatizuje
bez ohledu na naše obavy. V té době to v lounském zastupitelstvu pochopitelně vřelo,
ale napříč politickými subjekty (ČSSD,KDU-ČSL,KSČM,ODS a sportovci) nakonec
převládl názor, že tak velký dluh by mohl ohrozit celé městské hospodaření. Zde bych
chtěl poznamenat, že role dnes tolik obviňovaného starosty v té době spočívala nikoli v
nějaké absolutní moci rozhodnout jak to bude, ale pouze v tom, že mohl svým
názorem ovlivňovat část zastupitelů. Starosta se nakonec přiklonil k té opatrnější části
zastupitelstva, která zastávala názor, že vlastnit a řídit lounskou nemocnici je nad naše
síly.
Myslím, že je potřeba připomenou, že město má ze zákona docela jiné povinosti než
řídit zdravotnictví, které naopak ze zákona přísluší krajům a státu. Město se především
musí starat o školství, sociální oblast, životní prostředí, městké komunikace, pořádek,
územní plánování, společenský, sportovní život a rozvoj města samého. Na tyto
oblasti má také nastavenu příjmovou stránku rozpočtu. Pokud by z těchto příjmů trvale
dotovalo zdravotnictví je nasnadě, že by muselo omezit nějakou činnost z předchozí
věty.
Ale teď se podívejme na věc z druhé strany.
Osobně jsem patřil k těm, kteří lounskou nemocnici chtěli převzít a nenechat vývoj
osudu. Předpokládal jsem, že po převzetí nemocnice budeme s věřiteli jednat o slevě
na jejich pohledávkách, dále, že prodáme některé zbytné nemovitosti(ostatně to také
nový vlastník okamžitě udělal), provedeme optimalizaci nákladů, budeme vyjednávat s
dodavatelem tepla atd.. Prostě, že zkusíme nemocnici zachránit. Zároveň jsem
předpokládal jisté omezení investiční činnosti města v ostatních oblastech, ale ne její
zastavení. V neposlední řadě by tato varianta 2 znamenala vzít si úvěr na úhradu těch
200 mil. Kč závazků.
Ale představme si, že by se to nedařilo.
Narůstající dluh lounské nemocnice by pravděpodobně zcela strávil celý investiční
rozpočet města(nemodernizovaly by se školy, neopravovaly komunikace, uzavřel by se
zimní stadion, divadlo, kino, sportovní hala a každá větší oprava městského majetku by
se musela odložit). V té chvíli bychom čelili velké kritice veřejnosti, která by si
upadající stav města nespojovala s fungováním nemocnice. Nám by pak nezbývalo než
zvolit jinou správu nemocnice zřejmě přizváním nějakého investora ve zdravotnictví,
který by nás finančního břímě částečně zbavil. Stále bychom však o nemocnici
rozhodovali my a to by nás posilovalo.
Nechápejte mě, že si hraji na věštce, ale popsaný scénář se děje v okolních městech,
která touto cestou šla(Žatec, Roudnice).
Resumé
Lounské zastupitelstvo tehdy vybralo variantu 1, která v oblasti zdravotnictví v
důsledku vedla k dnešnímu kolapsu akutní péče v lounské oblasti, ale která zároveň
zachovala všechny ostatních lounské aktivity ve správě města.
Variantu 2 jsme nevyzkoušeli.
V životě se na křižovatkách člověk musí rozhodnout kudy a až s dlouhým časovým
odstupem se ukazuje, zda zvolená cesta byla správná. Teď se zdá, že jsme všechno
prohráli, ale třeba nás tato „prohra“ posílí a nastartuje k novému řešení. Myslím, že to
každý z nás ve vlastním životě poznal.
No a co dál?
Musíme konstatovat, že jak ústecký kraj, tak zdravotní pojišťovny dělají jakoby
se nic vážného nestalo. To však není vůbec pravda. Náš lounský region se 40.000
obyvateli je nechán na pospas. Dostupnost akutní zdravotní péče se dostala na
minimum a každá hospitalizace rodinného příslušníka pro naše občany znamená
nemalou potíž. V konečném důsledku to snižuje celkovou životní úroveň našich
občanů a výrazně snižuje atraktivitu celé oblasti pro nově příchozí.
Zcela jednoznačně musíme na zdravotní pojišťovny vyvinout tlak, aby se o své
pojištěnce postaraly pro nás přijatelnějším způsobem. Uděláme to několika způsoby
od jednání až po shromáždění nespokojených občanů před sídly pojišťoven.
Dále musíme ve prospěch řešení situace využít našeho senátora, který zatím toho více
namluvil než udělal.
Zastupitelstvo města musí přijmout jednoznačné usnesení, kde bude po krajském
zastupitelstvu požadovat obnovu akutní péče pro pacienty našeho regionu. Jako
jedna z možností se jeví koupě polikliniky(dnes již prodané třetí osobě) a v ní zajištění
zmíněné péče. Myslím, že nemusí jít o stejný rozsah jako v bývalé nemocnici, ale o
počet lůžek, který bude stačit na krátkodobou hospitalizaci.
A na závěr. Situace kolem nemocnice nám jasně ukázala, že se zdravotnictví musíme
trvale věnovat, ikdyž to není ze zákona naše starost. Myslím, že jsme prohráli bitvu ale
dobojováno není. Buďme silní a ne malověrní.
městský zastupitel za ODS Josef Klesal